Rozhovor se Sonnym Bargerem, emeritním prezidentem oaklandské pobočky Hells Angels. V roce 2000, kdy jsem s ním dělal rozhovor, se konala autogramiáda jeho tehdy právě vydané autobiografie. Od té doby napsal a vydal dalších 5 knih a 13. října 2014 oslaví své 75. narozeniny. Veškeré informace o Sonnym najdete na jeho webových stránkách: http://sonnybarger.com/
Všechno nejlepší k narozeninám, Sonny.
ROZHOVOR S RALPHEM „SONNYM“ BARGEREM
Ralph „Sonny“ Barger se v roce 1957 podílel na založení kalifornské pobočky motorkářského klubu „Hells Angels“ v Oaklandu. On a ostatní divocí motorkáři, s nimiž jezdil, se pro název „Hells Angels“ rozhodli na základě nášivky, kterou našel Don Reeves, známý také jako Boots. V roce 1958 se Barger ujal funkce prezidenta. Jeho vedení klub konsolidovalo a rozšířilo tím, že pohlcovalo, rozbíjelo nebo vyhánělo konkurenční kluby ze státu. Zároveň Angels přidělovali chartery pro nováčky stávajícím klubům, a to až v daleké Austrálii. V polovině 60. let byl Sonny jedničkou Hells Angels, největšího motorkářského klubu na světě. Stýkal se s Kenem Keseym a kapelou Grateful Dead. Byl přítomen na historických protiválečných demonstracích v Berkeley, kde on a další členové Angels zbili demonstranty. Barger byl obviněn z vraždy, únosu, daňových úniků, držení zbraní, držení drog a spiknutí. Odpykal si 13 let ve vězení a spolu s britským bestsellerovým týmem Keith a Kent Zimmerman napsal knihu. Autobiografie nese název „Hell’s Angel“ (Život a doba Sonnyho Bargera a motorkářského klubu Hell’s Angels) a vydalo ji nakladatelství William Morrow / Harper Collins.
Pan Barger o víkendu podepisoval knihy ve dvou knihkupectvích Borders v oblasti Portlandu v Oregonu. Jelikož jsem byl fotografem časopisu Wittenburg Door, který tento obchod prodával, rozhodl jsem se zkusit získat rozhovor se Sonnym. Zavolal jsem do Borders a získal povolení vstoupit v sobotu do obchodu s fotografickou výbavou a požádat o rozhovor, až Sonny dorazí. Když jsem dorazil, parkoviště bylo rozděleno na dvě části, jednu pro motocykly a druhou pro auta. Část pro motorky byla téměř plná. Než dorazil Barger se svým doprovodem, před vchodem se vytvořila fronta. Poté, co mě vedoucí obchodu představil Sonnymu, dal jsem mu výtisk časopisu a požádal ho o rozhovor. Řekl mi, že mi poskytne 10minutový rozhovor, až si všichni nechají podepsat knihy, a že zatímco budu čekat, můžu pořídit všechny fotky, které budu chtít.
Během následujících dvou hodin se tvořila nepřetržitá fronta, ve které se sešli všichni od zapálených motorkářů až po ženy v domácnosti středního věku, a každý si koupil od jednoho výtisku až po celou hromadu Sonnyho knih. On každou z nich podepsal, pózoval na fotky a zdvořile si s každým povídal. Jedné dívce v předpubertálním věku poradil, aby nekouřila, a ukázal na gázu zakrývající otvor v krku, kde mu byly odstraněny hlasivky. Mluví bez jakýchkoli mechanických pomůcek, takže má chraplavý a drsný hlas. Jeho bodyguardi byli z poboček ve státě Washington a v Arizoně, protože v Oregonu žádné pobočky „Hell’s Angels“ nejsou. Podle Bargera, poté, co Hell’s Angels vyhnali Gypsy Jokers z Kalifornie, přidělili jim stát Oregon. Poté, co odešel poslední člověk, byl jsem nasměrován ke stolu, u kterého seděl Sonny. Poté, co jsme si podali ruce, jsem ho požádal, zda by mi podepsal knihu, což udělal, a já jsem pořídil několik fotografií, na nichž ji drží.
BOB GERSZTYN: Díky, že jsi souhlasil s rozhovorem, Sonny. Před pár týdny jsem právě dělal rozhovor s Mickeym Hartem z Grateful Dead.
RALPH „SONNY“ BARGER: Jo, znám Mickeyho. Jenomže je tu jedna věc, kterou ti musím říct hned na začátku: my si z našeho klubu neděláme legraci. Nevtipkujeme o něm. Jestli chceš dělat satiru, asi bude lepší, když to neuděláme, protože my si z našeho klubu prostě nevtipkujeme. Chápeš, co tím myslím?
BOB: Jo, chápu, co tím myslíš, ale ohledně Hell’s Angels si dělat legraci nebudu. Ty rozhovory jsou naprosto vážné.
SONNY: Dobře. Jen jsem chtěl jasně říct, že to neděláme. Máme příliš mnoho mrtvých a lidí ve vězení, protože se zastali jména klubu, když si z něj v jednom článku někdo dělal legraci.
BOB: Nebude v tom nic urážlivého, to ti garantujeme. Vlastně do rozhovoru dokonce zahrneme to, co jsi právě řekl, abychom hned na začátku měli správné porozumění.
SONNY: Měli mě zapsaného do pořadu s názvem Politically Incorrect. Šel jsem tam, ale po rozhovoru s těmi lidmi jsem odešel. To, co po mně chtěli, bylo opravdu hloupé.
BOB: Ten časopis dělal rozhovory se všemi od Billyho Grahama po Antona LaVeye.
SONNY: Páni, to jméno jsem neslyšel od 70. let.
BOB: Anton LaVey?
SONNY: Ten ještě žije?
BOB: Ne, zemřel. Jeden novinář s ním dokonce udělal posmrtný rozhovor. Dnes bych s tebou rád mluvil o tom, jaké místo ve tvém životě zaujímá Bůh, náboženství nebo cokoli duchovního. A to jak v souvislosti s tvým působením u Hell’s Angels, tak ve tvém osobním životě.
SONNY: U mě je to velmi jednoduché. Nejsem věřící. Nevěřím v Boha jako takového. Cítím, že se něco děje, a nevím co, a ani mě to vlastně nezajímá. Ale někteří lidé si mohou strčit pistoli do pusy, zmáčknout spoušť a přežít, zatímco jiní mohou spadnout při rychlosti 10 mil za hodinu a zemřít. Takže já osobně nevěřím, že to můžete ovlivnit, dokud nenastane váš čas. Můžeš si ale pořádně ublížit a litovat, že jsi to nezkusil, ale pokud není tvůj čas, tak se to nestane. Co to způsobuje, to nevím a je mi to jedno. Až bude můj čas, tak mi to řeknou. Měl jsem infarkt, měl jsem rakovinu, srazil mě pick-up a pořád jsem tady. Jiní lidé upadnou na chodníku a zemřou. Chápete, co tím myslím?
BOB: Ano.
SONNY: Je v tom něco, co říká, že až přijde tvůj čas, ale nevím, co to je. Ani mě nezajímá, co to je.
BOB: Chodil jsi někdy do kostela, třeba jako dítě?
SONNY: Když jsem byl malý, musel jsem chodit do nedělní školy v episkopálním kostele.
BOB: Chápu to tak, že už tam nechodíš. Kdy jsi přestal chodit?
SONNY: Když jsem byl dost starý na to, abych se otočil a šel opačným směrem, když se táta nedíval.
BOB: Kolik ti tehdy bylo?
SONNY: Asi 7 nebo 8.
BOB: A co zážitky s psychedelickými drogami? Měl jsi někdy nějaké spirituální tripy?
SONNY: Měl jsem zážitky na meskalinu. Seděl jsem v obýváku na meskalinu a najednou jsem si uvědomil, že se na všechno dívám shora, místo abych se díval přímo před sebe. Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, co se na mě dívá, a můj mozek byl na trámu a sledoval ten rozhovor shora.
BOB: Podnítila tě některá z těchto zkušeností k zamyšlení nad věcmi jako Bůh nebo ti otevřela dveře k nějakým duchovním myšlenkám?
SONNY: Ne.
BOB: Podívejme se na chvíli na morální kodex organizace Hell’s Angels. Lidé vyznávající židovsko-křesťanské náboženství se řídí Desaterem přikázání. Mají Hell’s Angels něco podobného?
SONNY: No jo, naše zásada je, že se ke všem chováme tak, jak chceme, aby se chovali k nám. A když se k nám tak nechovají, někdy toho velmi litují.
BOB: Chápu.
SONNY: Ale Desatero přikázání je v podstatě dobrý příklad. Nelžeme si, neokrádáme se a neflirtujeme s manželkami ostatních. Chápete, co tím myslím?
BOB: Ano.
SONNY: Když se nad tím zamyslíte, žijeme velmi morální život, alespoň mezi sebou.
BOB: To platí pro členy klubu?
SONNY: Ano.
BOB: Takže kdokoli mimo klub je lovná zvěř?
SONNY: Zacházíme s nimi tak, jak oni zacházejí s námi. Tedy, vždycky jsou výjimky. Možná jednou z tisíce se stane, že někdo, kdo si to nezaslouží, dostane nakládačku nebo se s ním zachází špatně, ale normálně si myslím, že můžu upřímně říct, že jsem v životě neublížil nikomu, kdo se nesnažil ublížit mně nebo mým blízkým.
BOB: Ve své knize píšeš o tom, jak tě poprvé zatkli kvůli nehodě na motorce. Bylo to po večírku a ty ses opilý pokusil jet domů na motorce. Narazil jsi do zaparkovaného auta nějakého chlápka a když vyšel ven a dělal si starosti o tvůj stav, obvinil jsi ho z té nehody kvůli tomu, kde zaparkoval, a zmlátil jsi ho.
SONNY: Ne, nezbil jsem ho. Snažil jsem se, ale sotva jsem se dokázal postavit.
BOB: Zotavil jste se z infarktu, rakoviny hrdla a srážky s pickupem, když jste jel na motorce rychlostí 70 mil za hodinu. Přiměly vás někdy tyto životní události k zamyšlení nad vaší smrtelností?
SONNY: Ne, prostě ještě nepřišel můj čas.
BOB: Takže se to vrací k tomu, co jste už řekl.
SONNY: Přesně tak.
BOB: Byl jste uprostřed nejbouřlivějších a národ měnících historických událostí 20. století v Americe. Jak byste stručně popsal 60. léta?
SONNY: Nevím? Je velmi těžké to shrnout, ale bylo to, jako by šedesátá léta byla prostě dobrá doba. Už se to nikdy nebude opakovat. Nikdo na světě nedopustí, aby se to, co se stalo v šedesátých letech, opakovalo. Byl jsem velmi šťastný člověk. Bylo by hezké, kdyby mi bylo zase jen 25 nebo 30 let, ale prožil jsem opravdu dobré časy.
BOB: Myslíte si, že to, co se stalo v 60. letech, vedlo k lepšímu dnešnímu světu?
SONNY: Nevím, jak na to odpovědět, ale myslím, že každá životní zkušenost vás posune dál.
BOB: Myslíte si, že se způsob uvažování lidí změnil díky šedesátým letům?
SONNY: Oh, jsem si jistý, že ano. Jo.
BOB: Z toho, co říkáte, se zdá, že jste žil den po dni.
SONNY: Každý den mého života byl jeden den po druhém.
